Společenská odpovědnost podniků (dříve též společenská odpovědnost firem) neboli CSR se za posledních 50 let přeměnila z čistě dobrovolného a příležitostného zohledňování nejen ekonomických hledisek do zcela základního konceptu moderního podnikání. Podnikající subjekty v EU, tedy i v ČR, se čím dál více a aktivněji zapojují do multi-stakeholder modelu udržitelnosti.
Původní deklaratorní usnesení OSN a související mezinárodní režim s čistě fakultativním dopadem na podnikající subjekty procházejí modifikací, místo dokonce transformací, do konceptů a strategií začínajících nabírat mandatorní rysy. Přes tento zásadní vývoj, stále je nutno konstatovat, že koncept udržitelnosti a jeho pasivní či dokonce aktivní podpora, včetně zapojení do multi-stakeholder modelu udržitelnosti a mezioborového partnerství, nejsou ani samozřejmostí ani konvenčními metodami vymahatelnou povinností drtivé většiny podnikajících subjektů v EU.
Tudíž rozhodnutí, zda a event. jak podnikající subjekt zohlední udržitelnost, resp. koncept udržitelnosti, ve svém podnikání je převážně diskrečním rozhodnutím daného podnikatelského subjektu odvíjejícím se často (nikoliv však vždy) od balancování nákladů na udržitelnost s potenciálem získat konkurenční výhodu. Toto logicky přináší potřebu hloubkového rozboru a zvážení celé palety aspektů. Vzhledem k relativní novosti této matérie a též jejímu místy převratnému vývoji, včetně zásahů krizí ekonomické (2007-2009) či i jiné povahy (2020 COVID-19), příslušné metodologie a strategické vzorce se teprve utváří a nejen akademické veřejnost usiluji se s tímto vypořádat.
Z výše uvedeného vyplývá převážně intuitivní volba přístupu k CSR jednotlivými podnikajícími subjekty. Lze pozorovat trend ukazující, že drtivá většina, potažmo všechny podnikatelské subjekty v EU (včetně ČR), mají přinejmenším základní ponětí o CSR a že jejich rostoucí počet vnímá CSR nikoliv jako byrokratickou zátěž a potažmo hrozbu pro soutěž, nýbrž jako jedinečnou příležitost se aktivně zapojit do všech tří pilířů udržitelnosti a úzce ve svých dlouhodobých i každodenních strategiích reflektovat nejen úzce ekonomická hlediska, ale i hlediska sociální a environmentální, tj. všech 6 CSR kategorií.
Podnikající subjekty intuitivně a místy i empiricky shledávají, že toto převážně dobrovolné rozšiřování, resp. přijímání odpovědnosti, má potenciál dramaticky přispět (či přímo vytvořit) konkurenční výhodu – a to prostřednictvím správně komunikované schopnosti dělat správné věci správně. Vzhledem k nehmotné povaze CSR a komplikacím spojeným se zjištěním jejího „hmatatelného“ přínosu pro podnikající subjekt, jeho stakeholdery a vlastně i celou společnost, je volba, realizace a reportování o CSR velkou výzvou, a to nejen pro podnikající subjekty, ale i veřejnoprávní subjekty utvářející příslušný rámec, a přirozeně též akademii, která může (a rozhodně by měla) se zapojit a napomoci s teoretickým, ale i praktickým zakotvením CSR.